Poselství dané vizionářce Marii Pavlovič – Luneti
„Drahé děti!
Modlete se, aby vás Duch Svatý osvítil, abyste byly radostnými hledači Boha a svědky bezhraniční lásky. Já jsem s vámi, děti moje. Znovu vás všechny vyzývám: vzchopte se a svědčte o dobrých skutcích, které Bůh ve vás a skrze vás koná. Buďte radostní v Bohu. Čiňte dobro bližnímu, aby vám bylo dobře na zemi a modlete se za pokoj, který je ohrožený, protože satan si přeje válku a nepokoj. Děkuji vám, že jste odpověděly na mé volání. “
Vážení přátelé, říjnová pouť od 5. 10. – do 12. 10 bude probíhat vlastní dopravou. Můžete se dopravit autem, letecky, linkovým autobusem…. Sejdeme se až zde v Medjugorji. Prosím, kdo přijedete, ohlaste se s předstihem na mém emailu: cestovka.medzugorje@email.cz Děkuji.
Po domluvě, je taktéž možné, dostavit se o několik dnů dříve nebo pozděli. Budu zde.
Vážení přátelé,
zde vám přináším povídání Jany, která byla s námi na pouti krátce po velikonocích. Přijeli jsme zde před svátkem Božího Milosrdenství, což je jedna neděle po Vzkříšení. Tento příběh je Božím zásahem do lidského srdce, aniž by člověk musel před, a nebo potom, za to něco dát. Bůh léčí, uzdravuje a zaceluje rád. Nepotřebuje naoplátku nic. Stačí jen chtít přijmout.
Zde je Janin příběh:
Dne 6. ledna 2022 mi tragicky zemřel Ratko, můj manžel. Nebyla jsem u toho. Byl to šok. V tu chvíli se mi všechno zhroutilo. Moje sestra Mája mi nabídla, abych s nimi v dubnu jela do Medjugorje na Pouť Božího milosrdenství. Medjugorje je svaté místo v Bosně, místo zjevení P.Marie, je to místo zázraků, kde se dějí viditelná i neviditelná uzdravení. Je to místo, které mění lidské životy.
Ale já jsem do Medjugorje jet nechtěla. Kdyby bylo po mém, tak bych vůbec nejela, ale cítila jsem, že bych jet měla. Vnímala jsem to něco jako povinnost, něco jako, že například, pro Oliverka taky musím vařit, tak tak nějak jsem cítila, že do Medjugorje taky musím jet. A tak jsem nakonec i s Oliverkem jela. Měla bych zmínit, že jeden z velkých důvodů proč jsem nechtěla do Medjugorje jet, byl ten, že jsme měli v Chorvatsku projíždět krajinou, která se jmenuje Lika. V této krajině Lika leží město Otočac, kde se Ratko narodil.
Ta doba truchlení je moc těžká. Limituje člověka po všech stránkách. Nebyla jsem schopná se na cestu sbalit, ani sebe ani Oliverka. Naštěstí tu byla moje neteř Terezka, která u nás od té doby, co se to stalo, bydlela. Takže sbalila mě i Oliverka, jídlo na cestu a vůbec vše. Také s námi ve 3:00 v noci vstala a společně s babičkou nás doprovodila ven k autu.
Do Medjugorje jsme dorazili v pátek večer kolem šesté hodiny. Ubytování jsme měli asi deset minut pěšky od kostela. Ten první večer kolem 23:00 hodiny jsem seděla na posteli, Oliverek vedle mě spinkal. A já jsem začala přemýšlet a povídat si s Hospodinem a hlavně teda s P. Marií…. “Ty víš, jak je mi těžko, jak mě život bez Ratko a celá ta situace a jak se vše stalo, jak mě to trýzní a ubíjí mě to… A tak když už jsem tady, na tom Tvém místě zjevení, kde se dějí očividné zázraky a všemožná uzdravení, tak já od Tebe CHCI ÚLEVU”…. Normálně se takovýmto způsobem nemodlím. Většinou říkám “prosím” a ať se děje Boží vůle. V tu chvíli se postel se mnou začala třást. Podlaha, skřín, zdi, vše kolem se třáslo. Strachem jsem se třásla taky a zaklepala jsem na pokoj Máji a Otíka. Mája vyšla a pak postupně na chodbu vyšly i moje neteře Marjánka a Dominička s manželem. Shodli jsme se, že to bylo zemětřesení a zase jsme zalezli do svých pokojů a šli spát. Nepatrná zemětřesení se pak ještě několikrát opakovala další dny.
V sobotu ráno při společné snídani nám naše průvodkyně Vlaďka řekla, že je třeba nechat si zbourat naše staré konstrukce a nejlépe žádné nové již nebudovat. A pak, že máme být otevření k Božím milostem. Byla to pouť k Božímu milosrdenství, tak by se ty milosti měly jen hrnout. Ale já jsem doslova požadovala jen jednu milost – úlevu. Při našem prvním večerním programu bylo evangelium o nevěřícím Tomášovi, které se mi pak pořád vracelo do mysli.
Prošlo pár dní, ale žádnou úlevu jsem nepociťovala. Bylo mi smutno, bylo mi těžko, vracely se mi okamžiky z ledna a drásalo mě to.
Vlaďka nám říkala, že při poselstvích P.Maria nikdy nevzpomenula žádné jméno člověka, pouze když zemřel Slavko Barbarič, tak při poselství P.Maria řekla: “Nebuďte smutní, váš bratr Slavko je se mnou.” A tu mi svitla naděje. 25.4.2022 mělo přijít další měsíční poselství. A já jsem čekala a doslova věřila, že v něm P.Maria řekne přímo pro mě, abych nebyla smutná, že Ratko je šťastný a že je s ní v nebi….Ale poselství přišlo a Ona nic takového neřekla. Bylo to pro mě veliké zklamání.
Poselství nevyšlo, tak co ted? Aha, dobře, tak asi nesmím být ten nevěřící Tomáš, ale věřit, že je Ratko štastný, o tom přeci ta víra je, že se neví, ale, že se věří. A že se musím smířit s tím, že jsem v tu poslední chvíli Ratkova života tady na zemi s ním nebyla, že nebudu vědět, jak se cítil…A musím se smířit s tím, že tu budu muset bez Ratko dál sama žít.
Ale úlevu jsem necítila, bylo mi stejně těžko. Jeden večer při večerním programu jsem hodně brečela. Pobyt jsme si o jeden den prodlužili, takže místo čtvrtka poledne, jsme odjížděli až v pátek ráno. Tím jsme získali možnost být ještě i ve čtvrtek na večerním programu. Ke konci kázání kněz řekl něco, co vím, že bylo řečeno jen kvůli mě. Řekl, že dříve se říkalo, že jsou dvě království, jedno království živých a druhé království mrtvých. Ale že tak to bůbec není. Že prý je jen jedno království živých i mrtvých, že jsme společně tak propojeni, že živí i mrtví žijeme v jednom společném království. Toto mě tak zahřálo u srdce, potěšilo a povzbudilo, na tom budu stavět, abych mohla pokračovat dál žít, až se vrátíme zase domů. A jestli toto má být ta úleva pro mě, tak to teda beru.
S touto myšlenkou jsme v pátek ráno vyrazili na cestu domů. Ještě jsme se stavěli v místní pekárně, kde jsme si nakoupili svačinu na cestu. Po cestě domů jsme se modlili růženec. Mája řídila, Marjánka spala, Oliverek se většinou hlasitě k růženci nepřipojival a tak modlitba růžence zůstala na mně a na Otíkovi. Začali jsme desátkem bolestného růžence. Ale další desátky jsme pokračovali radostná tajemství. Ale já jsem se nějak automaticky v duchu modlila třetí desátek slavného růžence “Který jsi seslal Ducha svatého” a pak se začala nahlas modlit 4. tajemství radostného růžence “Který tě P.Maria do nebe vzal”. To jsme zrovna projížděli Ratkovým krajem a byli kousek od jeho rodného města.Říkala jsem si, že bych se raději ted nemodlila, ale v sama ve svých myšlenkách si tímto krajem projela. Ale protože jsem se modlila hlasitě jen já s Otíkem, tak jsem musela pokračovat v modlení. Tak jsem si nakonec řekla, že je to asi stejně lepší tím krajem projet s P.Marií, kdo ví, jaké myšlenky by mi jinak lezly do hlavy.
Ještě, než budu pokračovat, musím zmínit ještě jednu věc. S Ratko jsme si navzájem vždy projevovali radost, věděli jsme, co koho těší a byli jsme rádi, když ten druhý byl spokojený a štastný. A to zároven fungovalo i naopak, když byl jeden z nás y něčeho smutný nebo ho něco tížilo, tak ho ten druhý vyslechl, poradil a tak. No, a mě děsně drásalo a tížilo to, že v poslení nejtěžší Ratkovy chvíli tady na zemi já jsem u něj nebyla. Nevím, jak se cítil, nemohla jsem mu pomoci, poradit, povzbudit, prostě jsem tam nebyla a bylo mi z toho těžko.…
….zpět k Medjugoriji… Chvíli na to jsme zastavili na svačinu, stále jsme ještě byli v kraji Lika, Ratkův rodný kraj. Stála jsem tam tak a začaly mě napadat tyto myšlenky: Tady se Ratko narodil a já jsem tu nebyla. Tady prožil své dětství a já jsem u toho nebyla,… Nasedli jsem zase do aut a pokračovali v cestě. Přicházely další myšlenky a mně se začínalo rozjasnovat. To Hospodin Stvořitel si Ratko stvořil tady v Chorvatsku na tomto místě, to Hospodin si přál, aby tady Ratko vyrůstal, to On chtěl, aby se se mnou Ratko v Anglii setkal a abychom kus našeho pozemského života šli společně, to Hospodin už chtěl mít Ratko zase zpět u sebe… A vtom mi došlo, jak moc je Ratko Bohem milován. Bylo mi dáno pochopit tu lásku Stvořitele ke svému stvoření v osobě mého milovaného muže. Já vím, že Bůh miluje všechny lidi, ale nikdy jsem si asi neuvědomila, jak individuálně miluje každého člověka, takže i mého Ratko. Vždy jsem si tak nějak soustředila hlavně na to, jak Hospodim miluje mě a vše se děje jen kvůli mě a vše se točí jen kolem mě. Tímto pochopením lásky Stvořitele ke každému, ale opravdu každičkému člověku se mi rozjasnila jedna pro mě důležitá věc. A to jak nevýslovně je Ratko Bohem milovaný a vlastně že Ratko není tak úplně můj, ale že je na prvním místě hlavně Boha a pak až teprve můj. Že Ratko Bohu vždycky patřil, Bůh si ho sám vedl, protože ho miluje a sám si ho stvořil a chtěl ho mít tady na zemi. Tím mě také napadlo, že možná ta Ratkova poslední chvíle pro něj nebyla ta nejtěžší, jak jsem si myslela a představovala, ale možná právě zrovna ta nejkrásnější, protože se setkal se svým milujícím Stvořitelem, sám Ježíš si ho přebíral z pozemského života k sobě do nebe. A já kdybych tam v té chvíli byla, tak bych možná tu chvíli jen kazila. Nebyla bych schopná mu nějak pomoc, protože jsem jen člověk. A s Ratko byl v tu chvíli sám jeho Stvořitel, který ho miluje jako mě, takže se to vše točilo a dělo jen kolem mého muže a pro pro mého muže.
Já jsem si to ani neuvědomovala, ale já jsem Ratko celou tu dobu, co se to v lednu stalo, držela a nechtěla ho pustit. A na mně teď je, abych Ratko Bohu předala. V duchu a v pokoji jsem tedy mého milovaného Ratkíška předávala Bohu, kterému Ratko patří a vlastně vždy patřil. Po tomto rozjasnění jsem začala pocitovat úlevu. A v tu chvíli vpravo koutkem oka jsem viděla bílou siluetu. Vím, že to byla P.Maria, neviděla jsem její obličej, ale cítila jsem, jak se usmívá plná lásky a pokyvuje hlavou a je štastná, že já jsem štastná. Byla mi dána milost úplného pochopení Mariiných slov: “Kdybyste věděli, jak moc vás miluji plakali byste radostí”. V tu chvíli jsem se začala nahlas smát úlevou a tekly mi nekontrolované slzy úlevy….
Od této chvíle je mi dobře. Už mě nedrásá a netíží to, co se v lednu stalo. Ano, je mi po Ratkovi smutno, hodně mi chybí, ale mám v sobě pokoj, který svět nemůže dát. S Ratko žijeme v jednom království, ale naše manželství je teď trochu jiné. Když žil tady na zemi, tak jsme se společně modlili, ale nikdy ne růženec. Růženců máme sice hodně, ale v Medjugoriji jsem uviděla jeden krásný s bílými kamínky a nádhernými červenými srdíčky za každým desátkem, a ten jsem musela mít. Ráda ho beru do ruky a modlím se ho a vždy také k modlitbě růžence přizvu Ratko a modlíme se spolu.
Teď už nemám takovou potřebu chodit každý den na hřbitov, jako jsem měla před Medjugorjí. Předtím mi tam bývalo nejlépe, když jsem stála u hrobu, tak mi bylo dobře. Teď když tam jdu, tak se mi do mysli dere úryvek z evangelia: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?”
Až doma jsem si pak uvědomila jednu věc, která si myslím, že není náhoda. Vzpomněla jsem si na verš z písně “Země blahem zachvěla se, z přírody Bůh smutek snal…” Země se vskutku zachvěla, když jsem žádala úlevu a v poselství o Slavku Barbaričovi P.Marie doslova řekla „Nebudte smutní…“
Postupem času si uvědomuji další věc a to je, že tuto milost, kterou jsem dostala, si je třeba udržovat. Neustále si udržovat to spojení s nebem každodenním modlením se růžence. Ať se cítím, jak se cítím tohoto přesvědčení se chci držet celý život. Ratko mi neustále různými způsoby dává najevo, jak je mi stále nablízku, cítím jeho pomoc. Žije se mi pokojně.
Jana
