Toto povídání o Medjugorji vyšlo ve zpravodaji města Trhový Štěpánov. Napsala ho Magdalénka Paťhová, která s námi, s maminkou nebo celou rodinou, jezdí pravidelně do Medjugorje.
Do Medjugorje jsem jela poprvé v šesti letech s maminkou a bratrem Vojtou.
Toto místo se mi moc líbí, nedovedu si představit život bez něj. Od té doby tam jezdím každý rok.
ZJEVENÍ PANNY MARIE
Medjugorje je malé město v hornaté oblasti Hercegoviny.
Ještě v r. 1981 to byla malá vesnice s několika domky, kde se naháněly ovce na pastvu a místo aut jezdily koňské povozy. V té době tam žilo i šest dětí – Ivanka, Mirjana, Jakov, Ivan, Vicka a Marija.
24.června 1981 šla šestnáctiletá Mirjana s Ivankou z vesnice Bijakoviči do vesničky Čiliči. Ivanka se najednou podívala na kopec Crnica (Podbrdo). Nad jedním keřem spatřila nádhernou záři, nad níž se vznášela usměvavá dívka. Ivanka vykřikla na Mirjanu: „Podívej se, tam je Panna Maria!“ Mirjana nic neviděla a vysmála se jí: „Přeskočilo ti? Proč by se nám a tady zjevila Panna Maria? Pojď pryč, kdyby tě někdo slyšel, vysměje se ti!“ Dívky se vrátily domů a řekly to Vicce. Všechny šly opět na kopec, a tam spatřily krásnou ženu s dítětem v náručí. Byly v takovém úžasu, že přestaly vnímat věci kolem sebe. Pak přišel Ivan. Ten se tak ulekl, že utíkal pryč. Děti se začaly bavit o tom, že tak krásný pocit nikdy v životě nezažily. Pak to vzrušeně vypravovaly doma. Nikdo z vesnice jim to nevěřil. Lidé si mysleli, že jsou děti pod vlivem nějakých drog. Druhý den se k dětem přidal i devítiletý Jakov a Marija. Když přišli pod kopec, přes celé nebe se zablýsklo a oni opět uviděli Pannu Marii. Rozeběhli se do prudkého kopce a běželi, jako by je něco neslo. Vůbec nevnímali trní a skály. Zablýsknutí zpozorovali i lidé ve vesnici a utíkali za nimi. Panna Maria s dětmi začala mluvit a modlila se s nimi. Pak se každý den zjevení opakovalo. Do Medjugorje začali přicházet lidé z celého okolí. Byly zřízeny komise, které zkoumaly zdravotní stav dětí, a to, jestli si nevymýšlí. Všechny děti byly podrobeny těžkým zkouškám. Výsledky však ukázaly, že jsou úplně v pořádku. Mezitím začalo docházet v Medjugorji k zázračným uzdravením. Časté byly také nevysvětlitelné a nádherné jevy na obloze, viditelné i několik kilometrů daleko.
Panna Maria se při dalších zjeveních představila jako Královna míru. Jejím hlavním poselstvím je mír, víra, modlitba a půst.
V Medjugorji je kostel sv. Jakuba, který je neustále plný poutníků. Okolo něj je obrovské prostranství pro stovky lidí. Na místo zjevení vystupují denně davy poutníků, také na kopec Krizevac, na kterém je velký bílý betonový kříž. Každý rok se v Medjugorji koná Festival mládeže, na kterém lidé oslavují Pannu Marii hudbou a zpěvem. Přijíždí sem až šedesát tisíc lidí. Medjugorje se postupně stalo známým po celém světě.
Zjevení trvají dodnes.
V Medjugorji jsem navštívila Hrad a Majčino selo.
HISTORIE MEDJUGORSKÉHO HRADU
V Americe žil jeden velmi bohatý člověk jménem Patrik. Nevěřil v Boha a nesnášel křesťany. Nechtěl mít nic společného s Bohem a Pannou Marií. Jeho manželka Nancy se za něj třicet let modlila. Zdálo se, že modlitba nepomáhá. Nancy to ale nevzdávala. Jednou přijeli k Patrikovi jeho přátelé. Začali mu vyprávět o Medjugorji a o zjevení Panny Marie. Patrika to trochu zaujalo. A najednou se chtěl od své manželky o Bohu a Panně Marii dozvědět víc. Naučil se i modlit. Jeho žena byla moc šťastná.
Patrik prodal vše, co měl, a odstěhoval se do Medjugorje. Tam začal stavět nádherný hrad, na který použil jen kámen z místních vápencových skal. Je to vlastně novodobý hrad s kaplemi, útulnými zákoutími, poustevnami a sochami Panny Marie. Patrik se rozhodl, že tuto stavbu odkáže po své smrti františkánům, kteří se starají o duchovní život v Medjugorji.
MAJČINO SELO
V letech 1992 – 1996 byla v Jugoslávii válka. Je zajímavé, že se v Medjugorji za války nikomu nic nestalo. V jiných oblastech ale ano. Mnoho dětí přišlo o rodiče. O tyto sirotky se začaly starat řeholnice. Dětí přibývalo a sestry se obrátily s prosbou o pomoc na místního faráře Slavka Barbariče. Ten se šel na místní úřad zeptat, zda mu poskytnou místo na stavbu ubytoven pro opuštěné děti. Na úřadě mu nabídli malý lesík, který v té době sloužil jako skládka odpadků. Slavko Barbarič s několika dobrovolníky skládku vyčistil a na jejím místě postavil domy a hřiště s velkou klouzačkou, houpačkami, prolézačkou a jezírkem. Tomuto místu se začalo říkat Majčino selo (v překladu Matčina vesnička) nebo také Zahrada sv. Františka.
