Pouť do Medjugorje na svátek Božího Milosrdenství
(Západ slunce během večerního programu)
Faustina Kowalská je zvěstovatelkou Božího milosrdenství. Její poselství dalo vzniknout duchovnímu hnutí úcty k Božímu milosrdenství zrovna uprostřed nejméně milosrdných událostí v dějinách – mezi dvěma světovými válkami. Faustině bylo svěřeno poselství o Božím milosrdenství.
Faustina je mystičkou milosrdné lásky Boha Otce. Sama tuto lásku uváděla do života svou prostotou, radostností, pokornou a pracovitou službou ostatním, především ale svým skrytým životem s Kristem v Bohu, jak to vidíme z jejího Deníčku. Obraz milosrdného Ježíše, namalovaný podle jejích pokynů, se rozšířil po celém světě.
Do Medjugorje naše skupina přijela 6. dubna a přivítalo nás velmi teplé a slunečné počasí. Po tak chladných březnových dnech to přišlo opravdu vhod. Na svátek Božího Milosrdenství jsme se připravovali modlitbou ve skupině, ale i sami při osobním rozjímání či meditaci.
Svědectví Vojty – účastníka naší poutě
Do Medugorje jsem poprvé přijel v září 2013. Tehdy jsem se nacházel duševně na dně a tuto pouť jsem bral jako jednu z posledních možností, jak se zachránit.
Maminka nám již jako dětem vyprávěla o tomto poutním místě. Vždy, když mi bylo nejhůř, vzpomněl jsem si na její slova a prosil jsem Pána Boha, aby mi ukázal cestu. Přihlásil jsem se tedy na pouť. Kvůli velkému zájmu poutníků mi však tehdy vyšel až třetí termín. Nevěděl jsem, do čeho jdu, ani jak to tam probíhá. Hned první dny mě Medugorje, a hlavně přítomnost Panny Marie uchvátila a silně se dotkla mého srdce. Znovu jsem se nadechl a pochopil, že vše špatné, co se mi za poslední roky stalo, mě mělo dovést právě na toto místo. Šel jsem asi po třech letech ke svátosti smíření a ke svatému přijímání. Naučil jsem se modlit Růženec. Dřív jsem lpěl na materiálních a světských věcech a víře jsem nevěnoval zvláštní pozornost. Ale po návštěvě tohoto poutního místa byla moje dřívější vlažná víra pryč, našel jsem útočiště v srdci Panny Marie a útěchu v objetí Ježíše Krista.
Po návratu jsem byl plný dojmů a zážitků a všude jsem o tomto místě vyprávěl. I když byl návrat hodně těžký, Medugorje zůstala v mém srdci. Jakmile jsem mohl, jel jsem znovu. Na třetí pouť se mnou jela i moje maminka s malou, tehdy šestiletou sestřičkou Magdalénkou. Také je toto poutní místo uchvátilo, a pokud můžou, jedou opět. Maminka říká, že se od té doby po svatém přijímání v duchu setkává na Križevaci s Pánem Ježíšem.
Letos jsme se do Medugorje dostali i s naším tatínkem, který se – jak pevně doufám – i díky našim modlitbám v Medugorji, obrátil k Pánu Bohu. Také on byl z pouti nadšený a plánuje, kdy pojedeme zase. Do Medugorje se s námi jednou dostala i moje starší sestra Veronika. Kdykoliv můžu, plánuji další pouť na toto místo.
Každá má cesta do Medugorje pro mě hodně znamená, protože je to nepopsatelně krásné místo, kde načerpám duševní sílu, pocítím v srdci lásku Panny Marie a pokoj našeho Spasitele Ježíše Krista. Není vždy jednoduché se na pouť dostat kvůli směnám v práci a leckdy do toho člověku přijde nemoc nebo nějaká další nepříjemnost. Nikdy jsem to ale nevzdal a do Medugorje jsem pokaždé odjel.
Po dobu každého pobytu je mi velmi krásně a cítím se jako dítě v náruči své Matky. Najednou mi stačí, že jsem tam, a nepotřebuji nic jiného než modlitbu, adoraci a svátosti k duševnímu naplnění. Atmosféra večerních mší a adorací je nádherná. Již několikrát jsem dostal tu milost být přítomný na zjevení Panny Marie, a byl to pro mě velký zážitek. Na poutích jsem také poznal mnoho dobrých lidí, se kterými jsem v kontaktu. Když člověk s čistým a otevřeným srdcem prosí Pána Boha o pomoc, vždycky nám odpoví a pomůže v našich těžkých chvílích. Díky Medugorji jsem si uvědomil, jakou Matku máme v Nebi, a že opravdu nikdy nejsme sami.
Vojtěch Paťha
Vystoupili jsme na kopec Podbrdo, Križevac, navštívili jsme Dětskou vesničku a již rozkvetlý Hrad od Nancy a Patrika.
