Na svátek svatého Jiří jsme se vydali na pouť do Medjugorje
Svatý Jiří společně s našimi anděly strážnými na nás celou cestu dohlíželi. Na všech obrázcích je vidět, že nám počasí přálo. Byl teprve konec dubna, ale již velmi teplé počasí. Byli jsme menší skupinka a jeli jsme mikrobusem
Také proto jsme mohli tuto pouť pojmout trošku netradičním způsobem. V neděli odpoledne jsme si zajeli na vodopády Kravice, které jsou od Medjugorje asi 15 kilometrů. Den předtím část naší skupinky vyrazila k moři a také si prohlédnout Mostar a jeho známý Staronový most, který je zapsaný v Unescu.
Lucka z našeho „týdeního společenství“ napsala toto krásné svědectví:
„Na pouti v Medjugorji jsem byla poprvé a nikdy nezapomenu na to, co jsem zde prožila. Začalo to už cestou v autobuse. Když naše průvodkyně Vlaďka začala číst modlitbu k anděli strážnému, kterou jsem neznala, rozplakala jsem se. Ta slova jako by přímo seděla na to, co se ve mně odehrávalo, ale já si to plně neuvědomovala. Později jsem pochopila, že tady začalo moje uzdravování. Paní, co seděla naproti, mi nabízela deku, protože si myslela, že je mi zima. Odvětila jsem, že je mi teplo, nechtěla jsem, aby na mě bylo cokoli poznat, a že jsem si jen na něco vzpomněla. Ani nevím, jestli mě pořádně slyšela. Když jsme vystoupali na kopec Podbrdo, sedla jsem si ke kříži s Ježíšem Kristem a dívala jsem se na bílou sochu Panny Marie. Začala jsem jí prosit za to, aby ve mně uzdravila to, co mě trápí pod prahem. V tu chvíli se opět začaly valit proudy slz. Někteří lidé okolo mě také plakali, ale byli to lidé, které jsem neznala. Chtěla jsem být sama, a tak jsem byla co nejdál od lidí z naší skupinky. Druhý den jsem se k Panně Marii modlila za to stejné – aby ve mě dál uzdravovala ty rány, které jsem zakopala hluboko do podvědomí a nikdy jsem je pořádně nedoléčila. Tentokrát jsem ale neplakala. To pro mě bylo znamení, že moje modlitba za uzdravení byla vyslyšena. Panna Maria mě uzdravila, tím jsem si byla jistá a ze srdce jsem jí za ten pokoj v srdci děkovala. Celý týden jsem pak prožila v obrovském klidu a pokoji. Rozhodně jsem tu chtěla ještě zůstat. Nechtěla jsem se vrátit domů, dokonce jsem přemýšlela, jestli bych zde mohla pracovat v nějakém centru s dětmi. A takové jsme i později navštívili. Nakonec jsem se rozhodla jet zpátky do Čech. Nicméně toto místo mě oslovilo natolik, že si přeji se sem ještě někdy vrátit. A doufám, že to bude ještě za mého života tady na zemi. A když ne, tak se aspoň budu dívat z nebe a přimlouvat se za každého poutníka, který toto místo navštíví.“
účastnice poutě
Samozřejmě jsme navštívili všechna důležitá místa v Medjugorji. Na všech pramení hluboký pokoj a „ona“ atmosféra jaksi „odjinud“. Velice dobře se zde cítíme. Rádi se skupinami chodíme do znovuotevřené tiché a klidné kapličky, která se nachází přímo pod Podbrdem, nedaleko Modrého Kříže.
Nachází se zde krásná socha Pána Ježíše modlícího se v „Getsemanech“. Můžeme ji vidět z této kaple přes skleněnou stěnu.
Jednoho pozdního večera ve 22:00 jsme se účastnili mimořádného zjevení, které měl vizionář Ivan na kopci Podbrdo.
Zde je náš výstup na kopec Križevac. Návštěva dětské vesničky a procházka Zahradou svatého Františka.
Na konci večerních adoracích dostáváme požehnání od kněží.
